Dvě bolestivé porážky. Do takových zápasů musíme ještě dorůst
Jen týden jsme se vyhřívali na výsluní Pražského přeboru, pak přišli dva nároční soupeři a dvě až příliš kruté porážky. Herně jsme totiž ani v jednom zápase nepropadli, naopak jsme byli v obou případech minimálně vyrovnaným týmem. Bohužel nás zradila koncovka a nevyzrálost, která nám ublížila v klíčových momentech obou zápasů a byla hlavním důvodem porážek s Braníkem (2:6) a Hájemi (2:5).
Jako přes kopírák začaly oba duely, při kterých jsme prvních dvacet pět minut hry naprosto ovládli. Soupeře jsme aktivní hrou zatlačili na jeho polovinu a rodiče roztleskali pohlednými, rychlými a hlavně přesnými akcemi. Co naplat, ani v jednom případě jsme se neprosadili střelecky, a to nás stálo výsledek. O to víc porážky bolí. Ale hledejme pozitiva, vždyť kdo by řekl, že s těmito favorizovanými týmy soutěže budeme držet krok, ba co víc, jsme schopni je herně přehrávat?
Jsou to dobré zprávy, myslím si. Když se podívám na jednotlivé momenty hry, kdy si kluci dovolí v situacích 1 na 1, umí přečíst dění na hřišti a vhodně naběhnout, vymyslet rychlou narážečku, perfektně vystřelit. Jen ty góly, ty nám tam pořád nějak nepadají. Ať už to budeme svádět na malý důraz v koncovce, dlouhé rozmýšlení, nepřesnost, smůlu, výsledek bude stejný. Fotbal se hraje na góly, tak tomu bude v jakékoliv věkové kategorii. Naštěstí jsme stále v jedné z těch nejmladších, proto mě to trápí mnohem méně, zvlášť když mohu sledovat, jak jdou kluci herně nahoru.
Budu se opakovat, ale tenhle tým chce pracovat, tvrdě pracovat, každý hráč má chuť být lepší a vyhrávat. I proto jsme často svědky slz, vzteku a třeba i nevyrovnaných výkonů. Tady se projevuje určitá nevyzrálost. V klíčových momentech zápasu kluci neumí vzít až na výjimky zodpovědnost na sebe. Když se nedaří, začnou rozhazovat rukama, odpovídat mi ze hřiště, vzdávat se.
Cením si toho, že do jednoho jsou schopni se po zápase omluvit, někteří mi to dokonce i večer zavolají. Opravdu si toho cením. Já je ale nechci trestat, trestal bych tím akorát sám sebe a celý tým. Je potřeba, aby si kluci sami uvědomili, že jsme jeden tým, parta, která táhne za jeden dres a společně chce vyhrávat i snášet porážky. Není umění je snášet každý sám ve svém koutku. Od toho jsme parťáci, spoluhráči, kamarádi.
Často se mi diví, že je pak nepotrestám, že se nevztekám. Mě naštve, když kluci něco vypustí, když lajdáctvím zahodí šanci, ale když se nechovají týmově, to mě v první řadě mrzí, protože to beru hodně za své a jako největší poslání, které jim mohu předat a ne vždy se mi to evidentně daří. Na tom chci zapracovat, stejně jako kluci na své fotbalovosti.
