Fotbalová kvalita nestačila, body nám vzala mizerná koncovka
Poslední týdny sem si připadal spíše než trenér jako šéf zážitkové agentury. Ať už to byla návštěva hokejové O2 Areny nebo nedalekého aquaparku, vždy šlo v první řadě o zábavu, utužení party, zkrátka o chvíle, které byly doprovázeny spokojenými úsměvy kluků i jejich rodičů. Jsem za ty chvíle šťastný, ale jen když jsou vraceny na hřišti poctivými výkony. Jsem rád, že ty se po několika týdnech na hřiště vrátily.
V úvodu nadstavbové části Zimní ligy jsme na Zličíně narazili na vedoucí tým tabulky z Kralup nad Vltavou. Znal jsem soupeřovu sílu a věděl, že držet krok s jeho „velikány“ budeme jen poctivým výkonem. Tomu předcházely i veškeré pokyny a snaha o napadání rozehrávky Kralup hned v jejím zárodku. To se dařilo a od úvodních minut jsme byli lepším týmem, a co víc potěší, fotbalovějším.
Můžeme se tu bavit o našich problémech s nakopávanými míči soupeřů, o náročnosti soubojů s hráči o hlavu až dvěma vyššími, to jsou momenty hry, do kterých kluci musí dorůst, a to nejen fyzicky, ale i mentálně a technicky. To přijde, nemám strach. Chci se raději podívat na to pozitivní, co nám utkání přineslo, kvalitní hru na míči.
Jestli něco trenéra potěší, je to dodržování nastavené taktiky. Zvlášť u takto malých fotbalistů to není samozřejmostí, nám se to ale dařilo. Aktivní hra křídelních hráčů, včasné nabourávání přihrávek soupeře, vypořádávání se s jeho nákopy i kvalitní mezihra a finální přihrávky. Je skvělé sledovat, když vidíte, že náš brankář nemá potřebu zvedat míč, rozehraje po zemi na záložníka, ten sklepne tomu středovému nebo uteče sám po lajně a připraví hezkou finální přihrávkou šanci pro spoluhráče.
Až doposud to zní, že hrajeme jako Barcelona, tak naivní nejsem, nebojte, ale dělá mi radost, když se o to kluci alespoň snaží a jdou fotbalovostí za výsledkem. Bohužel Barcelona nejsme, a to především protože nám schází gólový hráč. Jestli jsme v utkání spálili osm, deset tutových šancí, je to ještě málo. Když i jinak střelecky úspěšný kapitán Adam Rohovský mine míč tři metry od branky v ideální pozici, nemůžete víc než synchronizovaně s rodiči schovat hlavu do dlaní.
Nebylo divu, že až do 55. minuty byl stav 0:0, pak bohužel s narůstající nervozitou začaly přicházet chyby na naší straně. Ty první skvěle zachránil brankář Michal Dudy, na tu klíčovou dvacet minut před koncem už neměl nárok. Hráč číslo 8, z mého pohledu největší dítě ročníku 2003, které jsem kdy v životě viděl (nejen, že převyšovalo naše hráče o dvě hlavy, ale i ty své o celou jednu), prostřelil vše, co mu stálo v cestě.
Dřeli jsme dál, přidali v soubojích, zrychlili rozehrávku, byli ještě útočnější než doposud, bohužel o to více dovolovali soupeři chodit do brejkových situací. Když využil svou první, dokázali jsme ještě snížit krásným lobem Michala Kána, třetí branka Kralup však byla poslední ranou, z té jsme se již zvednout nedokázali.
I když pár kluků kvůli těsné porážce uronilo slzu, pozápasový potlesk rodičů byl upřímnější než kdy dřív a z mého mnohdy asi přísného pohledu, zasloužený. Kluci hráli skvěle, a to do posledního z nich, kvalitní výkon, na který se bylo radost dívat. Jen ty góly a budeme ještě lepší!
