Gól chyběl ke stříbru, i tak mladší žáci brali medaili
Dvaatřicet hráčů, jeden trenér, přitom ale spousta zábavy a her. I tak může vypadat týdenní příprava na turnaj ve zličínských podmínkách. Nemoci tentokrát nesklátili hráčskou soupisku, ale trenérský tým. A tak jsem si ročník 2003 vzal po pěti letech zpět do „střídavé“ péče.
Co vám budu povídat, pro „mé“ kluky z ročníků 2004 a 2005, to bylo těžké sousto, boje ze školní lavice se občas přenesou i na hřiště, zvlášť když i tam mají starší logicky navrch. Ale zvládlo se to i přes mrazivé podmínky a nucené výběhy do okolí areálu z důvodu odklízení sněhu ze hřiště. A já měl alespoň možnost sledovat, jak „starší“ kluci před víkendovým turnajem pracují a fungují.
To, co jsem vypozoroval během tréninků, se ukázalo hned při prvním utkání halového turnaje ve Zbuzanech. Kluci jsou naučeni neustále něčemu vzdorovat, prokazovat svůj postoj a jakoukoliv radu či kritiku berou jako křivdu. Naštěstí nás to nemuselo v úvodu turnaje mrzet, kdy jsme soupeře z Kročehlav bez problému přehráli 5:0.
V kabině však přišel na řadu dlouhý rozhovor, v žádném případě však monolog. Sami kluci byli překvapeni, když jsem se jich zeptal na jejich názor. Chtěl jsem vědět, co za jejich tvrdohlavostí stojí. A rozhodně to nelze svádět na pubertu či jejich náročný věk. Ti kluci jsou skvělí, a to jak lidsky tak fotbalovostí, jen to možná málo slyší. Věřím, že pochopili, že trenér je tu s nimi, stojí na stejné straně hřiště, chce pro ně získat medaili a možná má skutečně po hřišti zpoza lajny lepší rozhled než oni z centra dění.
Od druhého zápasu nastoupil úplně jiný tým Zličína. Rázem nikdo nehleděl na to, že spoluhráč udělal chybu, zkrátka ji běžel za něj napravit. Když přišla ze střídačky kritika, ze hřiště nepřišla slovní odpověď, ale snaha vyřešit situaci jinak, třeba i s pomocí mé rady.
Po zbytek turnaje přišla jediná porážka, a to od týmu Viktorie Žižkov, který mu jasně dominoval. My s ním drželi nerozhodný stav polovinu zápasu, po první brance se však aktivní bránění proměnilo v naivní vyrážení do neřešitelných situací a jasnou porážku.
To boj s Mostem o druhé místo byla jiná písnička. Smolná vlastní branka z první minuty nás nezlomila, naopak ukázala, jaké možnosti toto mužstvo kolem kapitána Jirase má. Aktivní napadání, pohledné akce po křídlech i precizní hra obránců. Že utkání nakonec skončilo remízou a přisoudilo nám „až“ třetí místo beru spíše za smůlu, než zasloužené umístění.
Při pohledu na celý turnaj ale nešlo o žádný medailový boj nebo získávání skalpů věhlasných soupeřů. Stěžejní pro tyto kluky především je, aby pochopili, že fotbal je stále radost, a to stejná jako tomu bylo v době, kdy začínali s fotbalem. Ta hra se nezměnila, jen se z ní u některých vytratil elán. Věřím, že se zase nastartují, rozhodně na to mají!
