Blížící se světová válka semkla lidi kolem sportu ještě více. Fotbal se pro zličínské občany stal vedle amatérského divadla jedinou zábavou a pomáhal zapomenout na těžký osud celé země. V roce 1939 slavil klub své 10. narozeniny a k oslavě si pozval žižkovskou Viktorii. Zličínský stadionek praskal ve švech. Fotbalové zápasy se staly místem setkání většiny zličínských občanů a hojně byla navštěvována i utkání mládežnických mužstev. Během válečných let měl klub dvě mužstva dospělých, mužstvo dorostu a mužstvo žáků. Všechna mužstva hrála v nejnižších soutěžích. V září 1942 proběhl dorostenecký turnaj, kterého se zúčastnila čtyři mužstva: Stodůlky, Chrášťany, Dušníky (dnes Rudná) a Zličín. Dorostenci Zličína v tomto turnaji zvítězili. Předseda SK Zličín pan Hrubý předal ceny vítěznému týmu ve složení: Zof, Vl. Kašpar, Fr. Starosta, Kavka, V. Cudlín, J. Dubina, J. Starosta, J. Horníček, M. Kašpar, Fr. Beroušek, M. Hanžl. Zejména oba Františkové, Zof a Beroušek, už jako dorostenci zaujali svým výkonem a později se stali oporami mužstva dospělých. Po skončení války se zličínský fotbal nadechl k novému životu. V roce 1946 se začalo s výstavbou nového oplocení hřiště. Opět pomáhali všichni, staří i mladí. Mimo účast v mistrovských soutěžích zajížděli zličínští fotbalisté i na turnajová utkání po českém venkově. V roce 1947 mužstvo vyhrálo turnaj v Kravařích u České Lípy. Že fotbalisté měli horké hlavy i v těchto letech popisuje článek v Mladé frontě z 9.11.1947 pod titlukem „Tango Argentino ve Zličíně”: „Mistrák ve Zličíně? Hrůza Dantova Pekla či Mirabeauovy Zahrady muk bledne závistí před pověstí tohoto slavného mistráku! Bodří občané barrandovští to poznali na vlastní kůži, kterou jim s odbornými znalostmi horlivě „vydělávali” proslulí řemeslníci cechu jirchářského v pověstném Zličíně. Padesát skalních fandů Zličínských dovedlo vytvořit ovzduší přímo pekelné, takže i pověstné obecenstvo argentinské by se mohlo ve Zličíně všelikým kouzlům a trikům jiu-jitsového ražení přiučit. Láska brány otevírá a alkohol zase probouzí v nízkých charakterech zvlčilost. Lihové nápoje se neprodávaly, ale zličínští mají přece velké kapsy a do těch se vždycky nějaká ta „flanděl” vejde. A tak alkohol vytvořil náladu přelíbeznou. Bodří zličínští občané povrávorávali po lajně, byli ochotni za každou branku v síti barrandovských dáti šťastnému střelci pořádného loka, ani k soudci nebyli skoupí, nesměl se přiblížit k lajně, nebo by dostal „taky jednu”. Pro barrandovské bylo jistě velkým štěstím (dá-li se o štěstí vůbec hovořit), že Zličín vyhrával na hřišti 3:1. Konečné slovo měl trestní tribunál za předsednictví pana Mikšovského. Pan Starosta nesmí v klubu vykonávat žádné funkce do května roku 1948 a Zličín si může na hřišti nasázet ranné brambory, které klidně v květnu sklidí, neboť do konce června 1948 Zličín football neuvidí! Je to sice málo, ale snad dosti dlouhá, v níž zličínské horké hlavy mohou dokonale vychladnout a uvažovat rozumně o tom, že sport nelze ztotožňovat v žádném případě s posvícenskou rvačkou!” Tisk samozřejmě trochu přeháněl a ve Zličíně se hrál fotbal dál. Naštěstí. Stále však v nejnižsší soutěži. V dorosteneckém kolektivu se však postupně formovalo mužstvo, které v následujícím desetiletí přece jen zličínský fotbal posunulo o stupínek výše. Únor 1948 pochopitelně zasáhl i zličínský fotbal. Znárodňovací proces se nevyhnul ani fotbalovému hřišti.