V těžkém poválečném období se život klubu udržoval jen obtížně. Funkcionářů bylo velmi málo, stejně jako peněz, a tak museli často sahat do vlastních kapes. Naštěstí pro zličínský fotbal se našla řada takovýchto drobných mecenášů, kteří když bylo třeba, tak ve sbírce přispěli finančně ať na hřiště, dresy, kopačky, ale třeba po vítězství i na nějaké to pivo. Ale hlavně veliké pracovní úsilí při údržbě hřiště udrželo ve Zličíně fotbal při životě. Nástup totalitní moci samozřejmě zasáhl i sport. V roce 1949 vstoupil SK Zličín v rámci sjednocení tělovýchovy do Sokola a změnil název na Sokol Zličín. Další reorganizace tělovýchovy v roce 1952 začlenila klub do sjednocených dělnických jednot a klub změnil název na DSO Tatran Zličín. Postupně se zvedala i sportovní úroveň a výsledky klubu. V roce 1951 mužstvo Zličína zvítězilo na turnaji v Dušníkách, kterého se dále zúčastnily Hostivice, Řepy a Dušníky. Tým získal i další turnajovou trofej Sokola Liboc. Ve finalovém zápase Poháru KNV Praha sektoru Tatran Zličín porazil silné mužstvo Stavodělu 5:4, když všechny branky vstřelil František Beroušek. V počátku padesátých let ožívali i mimopražské kontakty. V roce 1952 byl uspořádán zájezd do Bratislavy. V přátelském zápase v Sološnici zvítězil Tatran Zličín 4:1 a v Rači prohrál 2:4. Závěrečný zápas zájezdu s Meoptou Bratislava skončil nerozhodně 2:2. Zájezdu se zúčastnily i manželky a přítelkyně hráčů a rodila se na něm parta, která v dalších letech posunula zličínský fotbal opět o stupínek výše. V sezoně 1954 - 1955 mužstvo vybojovalo postup do I.B třídy. V rozhodujícím zápase v Nebušicích vyhrálo 4:2. Na utkání přijela i početná skupina fanoušků v jejichž obětí skončil i střelec rozhodující branky Áda Pistorius. Svou činnost zintenzivnila i mužstva mládeže. Bylo velice dobré, že do trenérské práce se zapojili ještě aktivní hráči „A” mužstva. Rok 1957 přinesl pro klub zásadní změnu. Znárodnění postihlo i zličínské fotbalové hřiště a klub dostal náhradou plochu, kde je hřiště dodnes. V té době to však bylo daleko za vesnicí a škvárové hřiště fotbalistům, alespoň v začátcích, mnoho štěstí nepřinášelo. V roce 1957 píše o zličínském fotbale Mladá fronta pod titulkem „Úspěch kolektivu”: „Tatran Zličín si před 3 roky vybojoval účast v I.B třídě. Našlo se dosti „příznivců”, kteří tehdá ještě před rozehráním soutěže prorokovali mužstvu krátkodobou účast v soutěži a nevyhnutelný sestup. Avšak nestalo se tak díky dobré práci jednoty a hlavně oddílu kopané.. I přes ztráty odchodem jednotlivců do oddílů hrajících vyšší soutěže mužstvo kopané třídu uhájilo - a dnes? Podívejme se na tabulku I.B třídy kraj Praha odd. východ A. Tartan Zličín je v čele této tabulky s 19 body a poměrem branek 33:9 před Slavojem Benešov, který má o 2 body méně. Jistě by někdo mohl namítnout - snad to není tak nic těžkého, vždyť oddíly menších jednot, nežli je Tatran Zličín hrají i vyšší soutěže! Ano, to je pravda, ale podívejme se opět do Zličína a na podmínky, ve kterých bylo tohoto úspěchu dosaženo. Jednota Tatran nemá žádnou tělocvičnu, ba dokonce ani vlastní hřiště. Hraje sice zápasy ve Zličíně, ale toto již jednotě nenáleží. Zde nutno zdůraznit, že jednota buduje hřiště nové, se všemi požadavky jaké dnešní tělovýchova na hřiště má. Celoroční příprava sportovců ve Zličíně, tedy i fotbalistů, je z těchto důvodů značně narušená (hlavně v zimě). Zde nutno vyzdvihnout velké zásluhy výboru oddílu kopané a zvláště některých členů, jako neúnavného pracovníka předsedu Ráže, trenéra Pistoriuse a všech závodníků I.A mužstva, kteří svou poctivou přípravou v trénincích a bojovným výkonem v mistrovských zápasech dosáhli zaslouženého úspěchu.”