Hodnocení podzimu: držíme při sobě, to nás žene společně kupředu
Kluky na podzim čekalo složité období. Většina z nich se ocitla na prahu puberty, ve škole i doma se „perou“ se svými problémy a na hřišti je čekalo mnohem víc náročných zkoušek, než byli v minulosti zvyklí. Přelomový půlrok, dalo by se říci, a já myslím, že ho zvládli.
Když se otočím pár let zpět, kdy jsem na tréninku měl v nejmladším ročníku 2004 šest hráčů, dělá mi radost, když mohu sledovat rozcvičku s třemi desítkami kluků. Jsou plni elánu, odhodlání, spontánnosti, chuti. Jo, tohle musí člověka naplňovat, za to všem patří velké poděkování, stejně jako rodičům, kteří nevynechají důležitou akci či zápas. Takže díky hned na začátku.
Nejsložitější na tak velkém počtu hráčů je soudržnost, protože jsou mezi nimi až tříleté rozestupy. Ty oni ale zvládají na jedničku. Při soustředěních je úžasné sledovat Roháče nebo Michala jak se starají o ty nejmladší, jdou jim příkladem a chtějí i pro ně adekvátní prostor v kabině. Tohle funguje, a to hlavně proto, že kluci chtějí, aby to fungovalo, nemají potřebu se nadřazovat nebo machrovat jeden na druhého.
Možná k tomu pomohly i těžké zápasy, které je na podzim čekaly. Áčko v Pražském přeboru nepotkalo slabého soupeře, o tom svědčí i vyrovnaná tabulka, ve které je sice v dolní polovině, ale vítězství nad Duklou, Motorletem nebo Podolím se rozhodně počítají a já věřím, že nám na konci ročníku zajistí klidnou pozici.
Béčko vyzývalo pravidelně týmy i s o dva roky staršími hráči a pralo se statečně. Vítězství na Aritmě, úchvatný obrat na Slivenci nebo remíza na Bílé Hoře jsou výsledky, na které můžeme být pyšní. Pro kluky je to povzbuzení do dalších měsíců jejich fotbalového rozvoje a ukázka toho, že když je chuť, může se stát i dřina zábavou, stejně jako každý trénink.
A to je právě to, co náš tým spojuje, zábava spojená s adekvátní dřinou. Na tréninky se snažíme přinášet neustále nové a mnohdy netradiční cvičení, zapojili jsme improvizovaný nohejbalový turnaj, kopací baseball, vykopávanou, kradení met nebo hru ve dvojičkách. Stále máme na čem pracovat, a to je to, co nás žene kupředu. Skvělé je, že nás to žene kupředu společně, protože díky tomu se všichni těšíme na každý další trénink, zápas, společnou akci.
Závěrem chci říct, že jsem na kluky upřímně pyšný, a to nejen na to, jakým jsou týmem, protože opravdu jako tým na venek působí, ale jací se z nich stávají lidé. Není vždy jednoduché fungovat v širším kolektivu, ale oni to zvládají a nepotřebují u toho držet za ruku. Mám radost za ně, jen tak dál, týme!
