Jasná porážka na úvod, která nás nesmí položit
Prázdno! Jestli ne v kabině po utkání, tak minimálně v mé hlavě rozhodně. Ticho, které se mezi klukama rozhostilo krátce po porážce v úvodním kole Pražského přeboru na hřišti Újezda nad Lesy (2:8) bylo vystihující. Věřili jsme si, ale nezvládli to. Zasloužená porážka bolí, ale musí být pro nás i dostatečnou motivací pro další zápasy.
Trvalo to tři hodiny, než jsem po závěrečném hvizdu dojel domů a nebylo to jen vzdáleností soupeře, ale především nekonečnými myšlenkami. Ten zápas jsem probíral po telefonu, osobně či zprávami snad se všemi přítomnými. Chtěl jsem mít zpětnou vazbu, mít názory zvenčí i z naší kabiny. A pak se na to zkusil podívat naprosto subjektivně sám za sebe, protože s klukama jsem trávil poslední týdny opravdu hodně času a společně jsme do přípravy investovali víc, než jsme na hřišti předvedli.
Škoda! Škoda především pro nás, protože soupeř hratelný byl, škoda, protože za klandrem stály desítky natěšených rodičů a zasloužily si vidět víc, škoda, protože tenhle tým má navíc. Zklamání zmizí a věřím, že u většiny aktérů se tak stalo se slunečním nedělním ránem, nula na bodovém kontě snad také, a to hned příští víkend, mě však v hlavě stále trvá, protože jsme nebyli schopni předvést to, na co máme.
Příčin je několik, tou nejzásadnější je kvalita soupeře, kterou je potřeba si přiznat a soupeři k zaslouženému vítězství poblahopřát. Vytáhlý útočník, který když bylo potřeba, stáhl se do obrany a velmi šikovný a podle mě rozdílový hráč, kapitán, který i přes menší postavu s míčem předváděl kličky, na které jsme nedokázali absolutně reagovat = osm branek v naší síti. To se pak s výsledkem můžete prát, jak chcete. A že se o to především Honza Šilhán na hrotu snažil. Sám na to ale stačit nemohl.
Podpora přicházela střídavě, jak je u nás často zvykem. Jednou zahraje skvělý zápas Bobby, podruhé Míša, potřetí Sojkyč. Aby se nám to ale sešlo v jednom zápase, na to jsme čekali marně. K úspěchu na úrovni krajského přeboru to ale bude potřeba. Pojďme ale také chválit, protože bylo proč. O Šilhym jsem se už zmínil, sympaticky se předvedl Lafi, který když měl míč u nohy, vymýšlel velmi zajímavé přihrávky do volných prostorů, Roháč, který ukázal, že když chce, jde to, jen bych ho k tomu nerad přemlouval, musí chtít sám.
Tak bych mohl pokračovat, protože i ostatní kluci měli světlé momenty, bohužel ale také dost mlhavých, které nás stály výsledek. Práce obrany byla bídná, ale nutno upozornit, že to není jen o ní, záloha ji nepomáhala a nechávala soupeře chodit do přečíslení. Výkon brankáře Michala byl nahoru dolu. Bohužel je to u něj hodně o psychice. Upřímně mohu říct, že jsem v ročníku 2005 nikdy nevidel lepšího brankáře. Jeho rozhled, postřeh a zákroky na brankové čáře jsou výjimečné, bohužel stačí smolný okamžik, jedna chyba a jeho výkon jde rapidně dolu, a to i přesto, že má podporu všech v týmu.
Musíme na tom zapracovat, stejně jako na tom, aby náš tým dokázal v klíčových momentech předvádět to, na co má, aby se z individuálních výkonů stal týmový a my místo smutných tváří odcházeli se vztyčenou hlavou, že jsme do toho dali vše. Tentokrát se tak nestalo, a to jde především za mnou jako trenérem. Máme na čem pracovat, těším se na to!
