Jste zpátky, ale pokuste se shrnout, jaké zdravotní lapálie vás v průběhu let vlastně trápily. Nešlo o jedno zranění...
Nejdřív jsem měl problémy se zády, pak to byl pro změnu kotník. Ale to nebyly žádné velké věci, říkal jsem si, že to prostě překonám, dám se dohromady a pojede se dál.
Jenže tak jednoduché to asi nebylo a pauza se protáhla. Proč?
Poranil jsem si koleno a musel na operaci menisku, tam ale lékaři odhalili i natržený vaz. Tak jsem to všechno vyléčil a začal hrát. Jenže hned při prvním utkání jsem si v tom samém koleně přetrhl vaz a musel na druhou operaci. Tady už byla ta pauza pořádně dlouhá a musím přiznat, že už jsem si nebyl úplně jistý, zda se do fotbalu ještě někdy vrátím. Byla přede mnou hodně dlouhá rekonvalescence.
Ale nakonec to vyšlo, kdy se všechno zlomilo k lepšímu?
Na podzim jsem začal běhat a všechno bylo v pohodě. Tak jsem si říkal, že bych mohl pokračovat a hrát třeba ze srandy za béčko. Nakonec jsme se o všem pobavili s panem Jarolímkem a dohodli jsme se, že to zkusím i za áčko. Teď v přípravě jsem už naskočil do zápasů, ale sám cítím, že to ještě zdaleka není stoprocentní.
Nehrát několik let, to je pro fotbalistu hodně bolestné. Zvlášť, když vám se tak dařilo. Stačí se podívat na staré titulky typu: Zličínský Merta režíroval debakl Radotína, Zličín na hřišti Újezda nezaváhal, vítězství mu zajistil Merta, Zličínský Merta vtrhl do elitní pražské soutěže. Jak jste to období prožíval a vyrovnával se s tím?
Ty titulky, to už je dávno. Já jsem měl strašně dlouho v hlavě myšlenky na to, že se do fotbalu vrátím. Samozřejmě to bylo složité. Celý život jsem na Zličíně, vyrůstal jsem s týmem. Ale i když jsem nehrál, tak jsem v partě zůstal. Bylo to nepříjemní, ale úplně tragicky jsem to nebral, spíš jsem se snažil brát to s humorem.
Fotbal vám přece musel chybět, i ten adrenalin a pocit, když vstřelíte gól…
Já jsem na fotbal na Zličín chodil pořád, samozřejmě jsem sledoval i vyšší soutěže a taky ve Španělsku Real Madrid, kterému fandím. Realita byla prostě taková, že jsem nemohl hrát, tak jsem fotbal sledoval alespoň za klandrem a v televizi.
Na Zličíně se za dobu vaší absence vyměnilo i pár trenérů. Jak se klub celkově proměnil?
S těmi trenéry je to fakt. Já s každým vždycky mluvil o svém návratu a ono to nedopadlo. Třeba za trenéra Šilhavého jsem snad neodehrál ani jeden zápas. Teď je v klubu pan Němec. Zase jsem si s ním promluvil. Řekl, ať začnu podle sebe, nikam jsme to netlačili. Hned jak jsem naskočil do přípravy, tak to šlo. Zatím jsem chyběl na tréninku jen dvakrát. A ještě k té proměně Zličína. Tak samozřejmě, že tady hráči rotují, přicházejí, odcházejí. Ale celkově musím říct, že Zličín zůstal Zličínem. V tom dobrém, i v tom špatném.
Manažer Jarolímek řekl, že jste se vrátil ve stejné střelecké fazoně, jako před zraněním. To se vám musí hezky poslouchat, že?
Já myslím, že určitě přeháněl. Ale je samozřejmě příjemné, když si to člověk přečte. Já jsem rád, že si mě po těch letech ještě pamatují. (směje se) Sám cítím, že na tom stejně určitě nejsem. Pan Jarolímek taky řekl, že je vidět, že s váhou problémy nemám a všechno ostatní doženu. Já na sobě cítím, že nohy jsou zatím pomalé a slabé.
Takže vás čeká pořádná porce dřiny v posilovně. To musíte mít radost…
Já jsem ale v posilovně trávil hodně času i v době, kdy jsem nemohl hrát. Samozřejmě jsem ale nemohl zatěžovat tu zraněnou nohu. V tom to teď bude jiné.
Nehrál jste několik let. Nechtěl po vás pokladník týmu třeba znovu zápisné, nebo příspěvek za první gól?
Zápisné jsem zaplatil už před lety, takže to po mně snad chtít nebudou, ale určitě tam bude příspěvek za tenhle rozhovor…
Vy sice říkáte, že nejste ve stoprocentní formě, střelecky jste se ale už stihl prosadit a třeba i proti třetiligové Admiře. Ulevilo se vám, že čekání na gól netrvalo dlouho?
Hraju vepředu, tak se dá očekávat, že nějaký gól vstřelím. Ale pochopitelně to člověku udělá radost, když nějakým tím gólem týmu pomůže.
Do sestavy jste naskakoval postupně, přidával jste si minuty. Kdy se budete cítit na celý zápas?
Já už jsem jedno celé utkání odkopal, ale v závěru už jsem se cítil unavený. To už jsem si hlavně dával bacha na to, abych se znovu nezranil. Co se týče minut, tak nejdřív jsem hrál poločas, pak šedesát minut a teď ten celý zápas. Do utkání chodím s oběma ortézami, v podvědomí člověk ta zranění zkrátka pořád má.
V době vašeho zranění bylo prioritou zaměstnání. Jak se vám to teď daří všechno skloubit?
Práce tu byla a je pořád, to je jasné. Dělám u jedné firmy v tabákovém průmyslu, u počítače. Co se týče fotbalu, je pravda, že můj hlavní cíl na hřišti teď je, abych se zase nezranil. Pak se přidává i to ostatní. Všechno zvládám a věřím, že to vydrží.
René Machálek
