Motorlet, Bílka a Zličín. Sobotní odpoledne patřilo fotbalu
Tři vyrovnaná utkání, dovednostní soutěže, parádní divácká kulisa a potvrzení, že fotbal na žákovské úrovni je v první řadě (a i ve všech dalších) hlavně o zábavě. Tak vypadalo fotbalové odpoledne na hřišti Základní školy Jana Wericha v Řepích, kde se proti sobě postavily týmy Bílé Hory, Motorletu a Zličína.
Osobně jsem velmi rád, že se povedlo na společném termínu dohodnout právě s těmito dvěma kluby, protože vztahy nejen s jejich trenéry, ale i hráči jsou velmi přátelské a výkonnostní rozdíly minimální. I díky tomu jsme byli svědky třech vyrovnaných zápasů, ve kterých rozhodovalo skutečně málo. A i když nakonec vítěz může být jen jeden, tentokrát nebylo jeho jméno tak důležité.
Ocenění si zaslouží vítězný Motorlet, stříbrný Zličín i bronzová Bílá Hora. Kdyby se udělovaly medaile, zaslouženě by si kluci z Bílky jednu z nich na krku odnesli. V žádném ze zápasů nevyšli střelecky naprázdno, navíc svou zarputilostí nutili oba své soky hrát naplno do závěrečného hvizdu.
Pomyslné finále mezi Zličínem a Motorletem bylo dlouho vyrovnané, tomu odpovídá i nerozhodný poločasový stav 2:2. Po přestávce se ale ukázal rozdíl v kvalitě útočné fáze, kterou potvrdil tým z Jinonic a zvítězil tak zaslouženě 4:2. Nutno říct, že naše hra nebyla špatná, kluci makali, nechtěli nechat výsledek soupeři zadarmo. Bohužel s podobně technicky vybavenými týmy stačí malý kousek prostoru, který jim necháte, a přijde trest.
Nejsvětlejší okamžik si naši kluci schovali na jednu z dovednostních soutěží mezi zápasy, slalom. Do něj byli vybráni čtyři hráči z každého týmu. Pavoukem se do semifinále prokousali ale jen Zličíňáci, semifinále tak již bylo plně v jejich režii a pěknou exhibicí pro naše rodiče. Radost pohledět. Konečné pořadí: 1. Míša Kán, 2. Bobby Linhart, 3. Adam DeRose, 4. Kuba Smetana (všichni FC Zličín) vypadá opravdu hezky.
Druhou dovednostní soutěž, krále střelců, pro změnu zvládli nejlépe kluci z Motorletu včetně jejich brankáře. Nejlepší z našich, Adam Procházka, skončil třetí. Více než tyto statistiky jsem ovšem přesvědčený, že si kluci odnesli další veselý (a nejen fotbalový) zážitek, viděli, že i po vypjatých zápasech se dá soupeři podat ruka, prohodit pár přátelských slov a třeba se i těšit na další měření sil.
Těší mě, že v okolí našeho klubu máme podobně smýšlející týmy, trenéry i jejich hráče, se kterými se rádi budeme opětovně potkávat. Takže ještě jednou děkujeme za účast, budeme se těšit na odvetu.
