Poločasový budíček a „vítězný“ rotoped klukům vynesl tři zlaté body z Motorletu
Velkého vítězství může tým dosáhnout jen v případě, že mu dokáže jít naproti poctivým přístupem. Je potřeba si ho zasloužit, jít si pro něj odhodlaně, sebevědomě, celým srdcem a hlavně, věřit mu do poslední chvíle. Jedině tak může být takové vítězství skutečně velké. Tohle všechno kluci v páteční předehrávce Pražského přeboru splnili, i proto si vezou z Motorletu tři body (2:1).
Po porážce v úvodním kole si naši mladší žáci minulý týden spravili chuť v domácí premiéře, ve které zničili Duklu Jižní Město 6:0. A protože kluky znám řadu let, na místě byla obava z podcenění před dalším soupeřem. Přitom nebylo proč, čekal nás tým Motorletu. Pohled na tabulku však hráčům neunikl, soupeř se krčil bez bodu na jejím dně.
Marná byla má varovná slova, burcování do poslední chvíle před výkopem, první poločas byl jako ze špatného příběhu. Domácí na nás z povinnosti konečně bodovat vyrukovali ze zcela novou sestavou, než která nastoupila v úvodních kolech soutěže. Na soupisce se objevil plný počet možných posil z ligového A týmu, tedy šest, a celkem devět hráčů ročníku 2004. Čekal nás parádní zápas!
Bohužel jsme od začátku tahali za jeho kratší konec, což ovlivnila především třetí minuta a lacině inkasovaná branka po rohovém kopu. Domácí byli rychlejší, dostávali se dříve k míčům, vyhrávali osobní souboje, byli drzí, sebevědomí a my rychle ztráceli síly při hře bez míče. Výsledkem byly minimálně čtyři vyložené šance a zahozená penalta, při které se vyznamenal brankář Michal. Jen díky němu a střelecké nemohoucnosti Motorletu jsme odcházeli do kabin za stavu 0:1.
Kluci čekali netrpělivě v šatně a se smutkem v očích se obávali slovní bouřky. Možná ji očekávali i rodiče, protože náš výkon byl opravdu mizerný. Ve všech soubojích jsme byli o krok později a vůbec nezachytávali technické umění domácích hráčů. Jak začít, ptal jsem sám sebe, při pohledu na skleslé tváře kluků, které tak rád denně vidím spokojené a vysmáté.
Z vedlejší místnosti jsem přitáhl rotoped a začal mezi nimi šlapat. Pár koutků cuklo úsměvem, začal jsem diskuzí, chtěl slyšet, co si o zápase myslí. Těžko hledali slova. „Cíli, kterému 100% nevěříš, nikdy nedosáhneš,“ začal jsem svým heslem, které jim rád opakuji obzvlášť v těžkých chvílích, jako byla tato. „Motorlet nám pánové daroval tenhle zápas. Teď jsme tady mohli sedět, prohrávat 0:7 a mít po nadějích. Jenže to tak není, ztrácíme jeden gól, jeden gól, to dáme, vážně, dáme, věřte mi!“ Nemyslím si, že mi uvěřili, ale ucítili naději, důvěru, o kterou se možná báli.
Musel jsem přistoupit k naprosté změně herní taktiky. Žádné roztahování do stran, snaha o přechod do útoku přes křídelní prostory, které nás zdobily v posledním utkání. Právě to tentokrát nabízelo skvěle technicky vybaveným domácím prostor ke kombinaci při našich ztrátách. Základní postavení jsme postavili blíže k sobě, naprosto zavřeli střed hřiště a nechali soupeře kombinovat jen po stranách. Rázem od něj nepřicházely šance, ale naopak nervozita a nakopávané balóny, které jsme v pohodě sbírali.
A tak přišel náš čas. Kluci viděli, že to jde a začali se tlačit do útoku. Konečně! Najednou i brankář soupeře viděl, jak vypadá míč a než se stačil rozkoukat, musel ho lovit ze sítě. Gól ŠIlhyho levačkou do šibenice byl parádní, stejně jako přihrávka Pavlíka, který tým doplnil z B týmu a podal velmi vydařený výkon.
V tu chvíli patřil zápas nám, šance střídala šanci. Branku Roháče nám rozhodčí ještě neuznal pro ofsajd, o malou chvíli později ale Šilhy udělal kličku brankáři a podruhé rozskákal rodiče za brankou. 2:1. Byli jsme blízko nečekanému vítězství. Závěrečný tlak Motorletu byl marný a bez vyložené šance. I přes nastavený čas jsme odolali a kluci si mohli zadovádět ve vítězném kolečku, sjet po trávníku, poplácat s rodiči a zakřičet v kabině. Zaslouženě!
Tak rád jsem se po 35 minutách vracel do šatny s „vyměněným“ týmem, tak rád kluky viděl s širokými úsměvy. To, co ve druhém poločase předvedli, si zaslouží velkou poklonu, kterou jsem jim smekl a také poděkování, které si vyslechli. Dokázali vše podřídit změně taktiky, obětovat se pro tým, dát do toho víc, než si možná mysleli, že v nich je. Za to vážně klobouk dolů, tohle bylo jejich velké vítězství.
Pracovat s nimi je radost, kterou mě naplňují a já se jim jí snažím vracet svým poctivým přístupem. Pořád mě umí něčím překvapovat, bavit, posunovat, je skvělé, že to tak funguje vzájemně. Jsme na cestě, která není a nebude snadná, o to více podobných chvil může přinášet. Jdeme si pro ně!
