Soustředění mladších žáků: Dřina u jezera a cesta za společným snem
Je tropické úterní odpoledne, vítr se v dusném počasí nestačí ani hýbat, teploty s lehkostí překonávají třicítku a do toho třiadvacet mladých fotbalistů našeho klubu vyráží v ruchu Masarykova nádraží na letní soustředění nebo chcete-li za letním dobrodružstvím.
Den 0: Hlavně všechny posbírat do vlaku
Úvodní dobrodružství začíná hned na svém počátku naší cesty, když dva opozdilce chytáme na perónu v Podbabě. Hned co se nám podaří přestoupit v Lovosicích z rychlíku na motoráček směr Úštěk, zabíráme si celý vagón. Na okno lepíme soutěžní otázky, je čas pro vědomostní hru „Zličíňáku, nezlob se! 2“, která volně navazuje na loňskou soutěž týkající se fotbalových otázek.
Průvodčí kolem pravidelně s úsměvem projde, přeskáče batohy, zkusí si tipnout úřadujícího šampiona anglické ligy, a když vidí typickou reakci Koťase se zdviženým palcem, rychle mizí za dalšími cestujícími. O pár desítek minut později nás s píšťalkou v ústech propouští na břehu jezera Chmelař a ukazuje cestu do kempu.
Tam na kluky čeká nejen finále soutěže, ale také slavnostní ceremoniál, rozřazení do chatek a první díl módní policie. Hlavní role se ujal nechtěně Móza, který nejspíše při nácviku rychlých nohou zapadl jednou z nich do místní žumpy. Pravá bota v tu chvíli dostala hodně tmavý a ne příliš voňavý odstín, levá zůstala bílou, o to dojemnější kontrast a jeho nevinný výraz situace přinesla. První slzy smíchu byly na světě. Jak cenné je, že se tomu dokáže zasmát i samotný hráč.
Den 1: Gesto pro Brouska, na které se nezapomíná
Abychom však nezůstali jen u komických situací, soustředění sebou neslo i povinnosti. Večerní trénink spojený s koupáním a běháním, ranní rozcvička a první výběh k hřišti. Ten kluky čekal v rámci soustředění celkem šestkrát. Necelé tři kilometry zvládali do 20 minut, což samo o sobě bylo skvělou kondiční přípravou a na trávníku bylo dost prostoru na nácvik herních dovedností.
Ty pak kluci mohli přenášet do přípravných zápasů, které nás v úvodních dnech čekali hned tři. Na úvod jsme vyrazili na trávník Litoměřic, silného soupeře ligových parametrů. Porážky na obou hřištích pro A i B tým nebolely tolik, jako rozbitá hlava našeho Brouska, který musel po jednom ze soubojů odjet na šití do nemocnice. Tady patří velký dík Hance Kotíkové, která jako náš doprovod zasáhla a o Brouska se nám skvěle z role zdravotní sestry postarala.
Ještě před tím ale kluci vzhledem k velkému vedru, naskákali do Labe. Přidal jsem se k nim i já, ale to nemohlo zůstat samo sebou. „Jako malej kluk jsem tady na vesnici vždycky do řeky skákal na Adama,“ prohlásil jsem, aniž bych čekal reakci. S tím se ale nespokojil Koťas. Když zjistil, co vlastně „na Adama“ znamená, přispěchal s výzvou. „Když to uděláte, dám vám padesát korun.“ Dotčen, že chce sázku brát ve finanční rovině, navrhl jsem raději, že mi po zbytek soustředění bude přát k dobrému chutnání. Koťas souhlasil a já se mohl spontánně vrátit do dětských let.
Kdo by myslel, že naše sázka byla hlavní událostí dne, mýlil by se. O další pobavení přítomných a druhý díl módní policie se totiž postaral Lafi, když vyrazil z šatny na utkání bez jedné ze štulpen. Chvíli jsme ho v tom nechali, nutno říct, že byl adeptem zcela zastínit Mozkovo vystoupení z předchozího dne. Nakonec jsme se však spokojili s fotkou na památku a plně oblečenými hráči k úvodnímu hvizdu.
Vrcholem dne pro mě osobně však byl návrat do kempu, kdy cestou vlakem bylo nejžhavějším tématem Brouskovo zdraví. Už jsme věděli, že má na hlavě dva stehy a že se večer připojí zpět k týmu. Kluci se chtěli jít koupat, ale hned jim došlo, že Brousek nebude moct. „Co mu koupit něco, aby mu to nebylo líto?“ vzneslo se z davu. „Jasně, třeba něco na vodu, aby mohl s námi,“ vykřikl druhý hlas. O pár minut později už měli kluci v ruce nafukovací matraci. Pavel měl radost a já neskutečně hřejivý pocit, jakou partu kolem sebe mám. Ještě ten večer jsme vyrazili dovádět na jezero a Brousek u toho díky kamarádství spoluhráčů nechyběl.
Se setměním pak začínal program na chatkách. Tentokrát jsme měli v plánu volbu kapitána a výběr nových dresů. Vše se neobešlo bez hlasitých emocí, každý hlas pro jednotlivé hráče byl oceněn aplausem. Překvapení se nekonalo, šéfem kabiny A týmu se stal Roháč, béčko by měl vést Tom Smetana v případě, že prvně zvolený Lafi bude v áčku.
Den 2: Pohled z kabiny vlaku a Šindyho malý řízek
Ve čtvrtek jsme vyrazili motoráčkem na opačnou stranu a opustili na celý den Ústecký kraj. Čekala nás cesta po železnici malebným Českým středohořím a po dohodě se strojvedoucím kluci mohli sledovat veškeré dění z jeho kabiny. Jedinečný zážitek, zvlášť na místech, kde trať vedla mezi skalami a přes vysoké mosty.
Tou dobou měl Koťas za sebou první přání k jídlu a mohl se společně s námi těšit na herní konfrontace s dvěma českolipskými kluby, Lokomotivou a Arsenalem. Prvně jmenovaný klub jsme porazili po dramatickém obratu 4:3, když jsme po přestávce doháněli tříbrankové manko. Kluci ukázali bojovnost a to, že se jen tak nevzdají. Vítěznou trefu zajistil dalekonosnou střelou Bobby.
Odpolední duely s Arsenalem už tak snadné nebyly, oba naše týmy si z nich odnesly porážky, ovšem vzhledem k jejich únavě a fyzické zátěži, kterou měly za sebou, nebyl výsledek tím nejpodstatnějším.
Kromě fotbalových dovednostní jsme navíc žili stále více pro zážitky. Jeden nevšední nám připravil trenér Šindy, který se při obědě v restauraci nespokojil s velikostí své porce řízku a odvážně to šel vysvětlit kuchaři do kuchyně. Výsledek? Přišel s dvojitou náloží a již bez rudého odstínu obličeje.
To kluci sbírali zážitky především jako parta, a to třeba když vytvořili společně se mnou dvacetičlenný vláček v místním tobogánu nebo když se spontánně rozhodli rozloučit s naším doprovodem, paní Dudyovou, děkovnou řečí každého z nich.
Na řadu přišel také třetí díl módní policie, do kterého se nevědomky zapojil Honzík Frič. Ten si svůj batoh natolik hlídal, že s ním na zádech usedl do židle a pustil se do jídla. Neskutečně komický pohled, který doprovodil Honzíkův dokonale nevinný výraz. Smát se musím jen při té vzpomínce.
Závěr sportovního dne v České lípě odstartoval Libor, který se stal moderátorem nově vzniklé televize FC Zličín 2004 TV. Po zápasech vyzpovídal největší hvězdy našich výběrů, Adama a Mozka. Jejich odpovědi jsou skutečně unikátní. A když si druhý jmenovaný nemohl vzpomenout, jak se jmenuje věc na čtyři, kterou si umyl botu, museli jsme raději vysílací přenos ukončit.
Ještě na nádraží jsme začali sledovat duel Sparty v Evropské lize přes telefon. Pohled na pětadvacetičlenný dav, jak sleduje fotbal na několikacentimetrové obrazovce, byl hodně komický. Oslavy postupu však o to menší rozhodně nebyly.
Když se pak ve vlaku při zpáteční cestě signál ztratil, bylo potřeba najít novou zábavu. Tou se nakonec stala otevřená okénka a nádherné noční počasí s hvězdami nad hlavou. Pohled na vagón nadšených kluků s vystrčenými hlavami stál za to. Nemohla nás odradit ani starší spolucestující, která by kluky nejraději viděla připoutané k sedačce. Na otázku, zda by si nepřála také jako malé dítě vystrčit hlavu z okénka, se chvíli odmlčela, pousmála se a odešla. Naším fanouškem se nestala, ale tak nějak tuším, že klukům záviděla tu možnost, kterou moji a nejspíše i její rodiče nikdy nepřipustili.
Den 3: Když chtějí, tak to kluci vážně umí..
.. a to nejen se mnou. Třetí den bývá kritickým, i proto jsme zvolili klidnější program v okolí Úštěka. Dopoledne jsme měli tradiční trénink na malebném hřišti schovaném ve stínu místních lesů a odpoledne tam vyrazili znovu, tentokrát k mistrovství Úštěka, jak to odvážně nazval hlavní kameraman dne Pepa Hodač.
Kluci se rozlosovali do týmů a pustili do turnaje. Atmosféra na tribuně zaplněná ostatními hráči by se dala krájet. Když šlo do tuhého, nervozita rychle stoupala. Finálové zápasy by splnily parametry i těch nejpřísnějších kritiků, zvlášť když je rozhodovaly branky v posledních vteřinách. Tribunou projížděla mexická vlna, v napjatých momentech se o slovo hlásili místní rowdies. Ale protože každá sranda má své meze, i ta má v jeden moment přetekla a kluci rychle přispěchali s hromadnou omluvenou. Přeci jen větu: „Serete vy na mě, seru já na vás,“ jsem snad použil poprvé v životě. Snad nezlidoví.
Večer zakončilo opékání buřtů a hromadné diskuze na všelijaká témata s hvězdami nad hlavou. Když kluci chtějí, vážně to s námi dospěláky umí.
Den 4: Dobývání hradu
Celý závěrečný den směřoval k nočnímu přenocování na hradě Helfenburg. Oba tréninky na úšteckém trávníku byly jen předzvěstí toho, co mělo přijít večer. A nebyla to jen další sešitá hlava, tentokrát ta Sojkyčova, která před nepříjemným zraněním nad obočím neutekla ani jeho bleskovou rychlostí.
Když se začala blížit 18. hodina, naložili jsme batohy, spacáky a karimatky do auta a vyrazili pěšky na parkoviště pár kilometrů pod hradem. Po jejich vyzvednutí začalo skutečné dobrodružství. A jak řada kluků přiznala, největší jejich dosavadního dospívání. Rychlý sešup do hlubokého lesa, putování zarostlými cestami až pod kamenné hradby a na závěr nepříjemný výšlap k jejich dobytí. Ten pohled západu slunce z nejvyšší věže hradu za tu cestu stál.
O zábavu se v těchto chvílích nejvíce staral Sojkyč senior, jehož účast na puťáku a spaní pod širákem považuji za jeden ze svých největších trenérských úspěchů. Pět dospělých si pod svá křídla rozdělilo po pěti dětech, ty pak za hluboké noci vyrazily na noční bojovku v útrobách hradu. Nechyběly úkoly, strašidla, ani dokonale čisté nebe nad hlavou.
O usínání se pak staralo stínové divadlo, kterému stačila velká hradní zeď, baterka a šikovnost několika dospěláckých prstů. Sranda až do konce, dalo by se říct.
Den 5: Zpět do civilizace
Ranní probuzení nám nabídlo krásné ráno, čerstvý vzduch a čtyřkilometrovou cestu na hřiště. Tam si to kluci rozdali v modelovém utkání A a B týmu. Pak už zbývalo jen balit a vyrazit k poslednímu koupání.
