Zimní soustředění zličínské mladší přípravky B
Dobývání břehů Máchova jezera zličínské přípravky B
Dnes už je to více jak týden, co jsme se vrátili ze zimního soustředění s nejmladšími zličínskými fotbalisty a já se stále nemůžu zbavit dojmu, že to bylo naprosto úžasných pět dní. Chybí mi neustálé tahání za nohavici s dotazem, jestli nezavážu tkaničku, lítání po chodbě, pokřikování z pokojů i předem jasně ovlivněné bodování úklidu pokojů (trenéři měli vždy nejvyšší možnou známku samozřejmě).
Čtyři prosluněné dny u břehu Máchova jezera, dvanáct dovádějících ratolestí, tři kamarádi a trenéři v jedné osobě a samozřejmě (nikoliv v poslední řadě) čtveřice maminek se třemi ještě menšími ratolestmi. Sestava, kterou by neposkládal ani legendární anglický Sir z Manchesteru.
Tři tréninky denně, večerní vířivka, lesní bojovka nebo dobývání vesmírných lodí na břehu jezera. Události, které se musely vrýt do paměti každého účastníka zájezdu. A co teprve finálová účast družstva maminek ve fotbalovém turnaji, ve kterém trenéři (ač ve velmi specifické sestavě) ostudně skončili na poslední šesté příčce.
Já si z těch parádních zimních dní odnáším spoustu poznatků, zážitků i poučení. Můj dětský svět se otočil několikrát kolem své osy, když dospěl k zjištění, že o Sněhurku se staralo osm a nikoli sedm trpaslíků, že horník není člověk, co pracuje v dole, ale bydlí na horách nebo ještě v lepším případě v posledním patře svého domu.
Pokud jsme alespoň zlomek našeho trenérského nadšení dokázali přenést na samotné budoucí hvězdy zličínské kopané, věřím, že budou na své první soustředění v životě vzpomínat s úsměvem, jako my všichni dospělí s dávno otupělou fantazií.
Závěrem bych chtěl tento text věnovat památce klíční kosti vedoucího mužstva Aleše R., která trpěla během našeho pobytu ze všech nejvíc. Čest její památce a brzkého uzdravení zbytku, co z ní zbylo.
Richard Valoušek
